PEOPLE IN PICTURE - LIDÉ V OBRAZECH

Ze všeho nejvíc miluji fotografování zvířat. Od těch úplně maličkých, sotva centimetr velkých až po obrovské savce. Snad vůbec nejzáhadnějším živočišným druhem pro mne i po těch letech stále zůstává primát Homo sapiens.

LIDÉ NA HRANĚ: To zní zajímavě. A kde jste se tedy při focení lidí dostal do nejextrémnější situace?
Asi to bude znít trochu divně, ale já osobně jsem se tak cítil v Praze. Přesněji v motolské nemocnici. Fotografoval jsem přímo na operačním sále jedinečnou mozkovou operaci desetiletého chlapce, který trpěl epilepsií. Tehdy jsem viděl na vlastní oči otevřenou lebku a živý lidský mozek. Byla to také zatím asi jediná "akce", kdy jsem si musel po focení otírat z aparátu krev. Ale všechno dopadlo skvěle. Dan - tak se ten chlapec jmenoval - se rychle zotavil a sotva po týdnu jsme se spolu vydali na vycházku nemocničními chodbami. Koupil jsem mu cestou v automatu velký popcorn a on měl ohromnou radost.

LIDÉ V DAVU: Jak se vám fotí masy lidí? Nebojíte se třeba davového šílenství?
Velké množství lidí pohromadě má pro fotografa obrovskou výhodu - všude je plno emocí a tolik námětů k zachycení, že na to nestačí ani ta nejrychlejší závěrka na světě. Někdy však můžou věci vzít trochu nečekaný konec. Třeba při fotografování unikátní romské pouti ve městečku Saintes-Maries-de-la-Mer ve francouzské chráněné oblasti Camargue. Asi třicet tisíc Romů tam každoročně koncem května vynáší svou svatou patronku Sáru až do vln Středozemního moře a všichni se bezhlavě vrhají za ní. V tu chvíli mě dav strhl s sebou, ať jsem chtěl nebo ne. Bál jsem se o aparáty - slaná voda je pro ně to nejhorší. Ale nakonec z toho vznikly docela dobré snímky. Visely i na výstavě Czech Press Photo.

LIDÉ BEZ MAKE-UPU: Aranžujete si lidi při focení, nebo máte radši přirozený vývoj situace?
Abych řekl pravdu, b) je správně. Já se rád soustřeďuji na svou práci a sám si najdu úhel, ze kterého je záběr zajímavý. Fotografovaní lidé se pak také většinou tváří přirozeněji. Pokud však fotím na zakázku nebo v ateliéru, je to něco jiného. V terénu často stačí zeptat se fotografovaného na nějakou banalitu - on pak zvedne oči od své činnosti, což je to, co fotograf leckdy potřebuje.

LIDÉ NA CESTÁCH: Říká se, že lidé jsou všude stejní. Vidíte to taky tak? Co se na nich snažíte zachytit?
Jiný kraj, jiný mrav - zkrátka se snažím fotit jejich zvyky, které se nám leckdy můžou zdát podivné. Fotografoval jsem domorodce na Fidži, kteří dokážou naboso chodit po kamenech rozžhavených v ohni, nebo rybáře na Šrí Lance vysedávající celé hodiny na kůlech uprostřed moře. Fascinovalo mě i bezuzdné veselí lidí v Bejrútu, se kterým si naplno užívají mírových chvil, stejně jako konvencemi poněkud svázaná atmosféra prostředí ortodoxních Židů v Jeruzalémě. Osobně jsem si zamiloval bezprostřední přístup tropických národů asi všude na světě.

LIDÉ NA VRCHOLU: Ve vašich článcích se často objevují vědecká témata. Proč?
Protože jsem vystudoval zoologii, rád se při fotografování vracím do vědeckého prostředí. Nejlepší je být nejlepší a setkávat se s neobyčejnými lidmi je prostě super zkušenost. Od nikoho jiného se nemůžete naučit víc. Při portrétování jsem si mohl popovídat třeba s astronomickou ikonou Jiřím Grygarem, sexuologem Petrem Weissem, profesorem Petrem Arenbergerem, vynikajícím horolezcem Radkem Jarošem, ale třeba také s velmistrem svobodných zednářů nebo indickou bojovnicí za potravinovou udržitelnost Nityou Ghotge.

LIDÉ A JEJICH DEN: A co fotografování běžného života lidí - třeba u nás v Evropě? Nepřijde vám to trochu obyčejné?
Naopak! Představte si třeba ráno na italské farmě pod Alpami u jezera Lago di Ledro: ze dřezu stoupá pára, o kterou se lámou paprsky světla od okna a mistr sýrař se pilně činí nad bělavou hmotou. Prostě ideální scéna. Nebo setkání se šnečím farmářem ve Francii. Pro mě jakožto milovníka všeho živého ideální kombinace - neobvyklý "dobytek" a zajímavé povolání v jednom. O portugalských sběračích mušlí z Algarve, řeckých pěstitelích vzácné mastichy z ostrova Chios nebo chorvatských ústřičných farmářích ze Stonu ani nemluvě. Hodně mě potěšila třeba úplně obyčejná fotografie staršího muže čekajícího na autobus v severošpanělském Oviedu. Stál před reklamním plakátem s velkým černobílým obličejem a ten kontrast šedi a barev mě hned zaujal.

LIDÉ ZA FOTOAPARÁTEM: Mluví vám lidé často do focení?
Vlastně málokdy. Překvapivě jim do toho mluvím častěji já sám. Učím totiž fotografii na vyšší odborné škole v pražských Vysočanech a pořádám fotografické kurzy pro veřejnost. Nejradši mám ty individuální. Akce jeden na jednoho mi přijde úplně nejlepší. Můžete se plně soustředit na svůj protějšek a dát mu tak ze sebe nejvíc. Mám radost, když mi pak účastníci posílají fotky z našeho setkání a já vidím, že to nebylo jen plácnutí do vody, ale že si fakt něco odnesli.

Ptal se: Václav Kárník

Michael Fokt - fotogalerie: