Lockdown Martina Sidorjáka

Fotografování je můj život. Nemohl bych bez něj být. A vůbec kvůli tomu nemusím na olympiádu nebo na tenisový grandslam.

Text a fotografie: Martin Sidorják, www.sidorjakphoto.com, www.facebook.com/sidorjakphoto, www.instagram.com/martin.sidorjak/

Fotím už pětatřicet let a pořád mě to baví. Skoro bych řekl, že čím dál víc. Začínal jsem ve sportovním týdeníku Stadión, ve své době velmi populárním, takže jsem hned na začátku přičichl ke sportu. A zůstal jsem u něj dodnes. Oblíbil jsem si ho ze všech stran; sám jsem sportoval, rád se na sport dívám a fotografování mi nabídlo šanci poznat a pozorovat ho ještě jinak.

Od začátku jsem si zamiloval tenis. I proto, že je to individuální sport, je to můj šálek. Nikdo se tam nemůže schovat, každý musí ukázat, co v něm je (nebo není). Od chvíle, kdy jsem ve Stadiónu začínal, jsem objel sedmdesát devět grandslamů, troje olympijské hry a desítky dalších akcí. Kromě tenisu mám moc rád lyžování a užívám si fotografování plavců. Jenomže letos na jaře přišel utrum, ze dne na den jsem takřka o všechnu práci přišel. Grandslamy se nehrají, tenisové turnaje mají začít až v srpnu, o olympijské medaile se (snad) bude soutěžit za rok. Bylo zrušeno mistrovství Evropy v plavání, finále Fed Cupu i tenisové turnaje v Praze. Sport zkrátka najednou přestal existovat nejen pro sportovce, ale i pro všechny kolem.

Když se mi z toho poněkolikáté udělalo špatně, vyrazil jsem do centra Prahy. Šel jsem se jen tak projít a vyčistit si hlavu. Pochopitelně s nejlepším kamarádem – s foťákem. Abych si mohl v klidu probrat, co by mohlo a nemohlo být, co bych mohl dělat a jak se budu živit. A najednou jsem stál na Hradčanském náměstí a byl tam úplně sám. Bylo to neuvěřitelné, svým způsobem hrozné, ale současně – aspoň z pohledu fotografa – úžasné, ba fascinující. Najednou jsem mohl fotit Prahu bez aut, bez davu turistů, bez lidí. Nikdo mi nepřekážel v kompozici, mohl jsem si v klidu vymyslet záběr a počkat si na něj. Začalo mě to bavit, den ode dne víc.

Chodil jsem do města skoro každý den a fotil a fotil. Prázdná náměstí, ulice v centru bez lidí, opuštěný Karlův most, chodce i cyklisty s rouškami, západ slunce nad liduprázdným městem.

Všiml jsem si, že barvy jsou trochu jiné než obvykle, asi díky tomu, jak se vyčistil vzduch; fotky najednou dostaly jiný rozměr. Fotografování v době pandemie mě jednoduše pohltilo a moc rád bych z fotek, které vznikly v téhle divné době, udělal výstavu.

Nedělal jsem klasickou reportážní fotografii, které se věnují kolegové z deníků a agentur, snažil jsem se – při té prázdnotě a místy i zoufalství, které koronavirus přinesl – o jiný pohled; chtěl jsem ukázat krásu a neotřelost, kterou jsme doposud neznali. Vidět známá místa a objekty jinak, tak, jak se snažím fotit sport.

Některé fotografie přikládám, třeba ženu s rouškou v Pařížské ulici. Z mého pohledu má tahle fotografie neuvěřitelné barvy, je to jako fotka z hollywoodského filmu. Nebo liduprázdné Hradčanské náměstí s pohledem na Matyášovu bránu. Ta absolutní ranní prázdnota je úchvatná: žádní lidé, žádná auta, nikde nic. Nebo Chrám svatého Víta při východu slunce, kdy se přes něj valily mraky a v mlze se odrážela jeho silueta. Skoro se mi chce říct, že mě mrzí, že už je po všem. Mám spoustu dalších nápadů, ale už to
prostě nejde…

Bez Nikonu přes rameno v zásadě nevycházím ze dveří. Aktuálně mám dvě nová těla D6, k tomu dvě D5 a D850. Většina mých kompozic, nejen sportovních, je pořízena dlouhým sklem – teleobjektivem. Dává možnost úplné anonymity, vymazání kontaktu s objektem, který fotím a který se tím pádem chová zcela přirozeně. A při tom se samozřejmě neobejdu bez monopodu Gitzo (GM5541, současný model GM4542). Používám ho už dobrých patnáct let.